14.5. býti cizincem

Výše (změna vztahu k sobě) jsem již psal, co s člověkem pobyt v cizí zemi dělá... Nyní se pokusím o obecnou glosu na téma co je to býti někde cizincem.

Staré přísloví praví 'doma není nikdo prorokem' - a jak jsem již psal výše, okolí, které si nás setrvačně pamatuje coby malé usmrkance, jen těžko akceptuje náhlý vznik jakéhosi vhledu či snad dokonce vize. Což je asi jev celkem logický. Řada kultur z toho důvodu má přechodové rituály, které magický přerod usmrkance v dospělce umožňují a přímo institucionalizují. Tradičně sem patřily i cesty do světa 'na zkušenou' a to i v naší kultuře (viz. Hloupý Honza jde do světa aby přestal být hloupý, Jugendherberg, Wanderjahre - K.H. Mácha zemřel na svém vandru, a kromě umělců a šlechticů v mládí putovala i velká část tovaryšů).
Takové cesty umožňují jednotlivci posbírat něco vlastní zkušennosti, takže se od té doby předpokládá že ví, o čem mluví, a že jen nepapouškuje, co někde slyšel. Bohužel spolu s příchodem průmyslovbého věku, kdy místo učení od mistra byla vynalezena povinná školní docházka, odkud vedla cesta s nadsázkou rovnou a přímo do nejbližší fabriky (v Kolumbii to tak dosud často funguje!), a spolu s instalací socialismu, který cesty do zahraničí skoro znemožnil, byla u nás tato tradice poněkud potlačena.


A nyní k meritu věci: proč člověk v cizím prostředí stává se prorokem? Zároveň s prostorovým přemístěním se totiž s člověkem odehraje zvláštní věc:
1) automaticky se k jeho veškerému vzdělání a zkušennosti přidává přidaná hodnota 'pohledu od jinud'. Ten je v novém prostředí implicvitně vzácný - a proto se cizinci naslouchá a otevírají se mu dvěře, které by doma zůstaly zavřené.
2) cizinec je nositelem vyšší míry cílevědomosti a intencionality. Jeho nové okolí automaticky předpokládá, že za jeho přítomnosti je jakýsi účel a záměr. Na rozdíl od domorodců je zde na základě vědomé volby, ne proto, že ho náhodou 'máma vyprdla' právě zde.
3) cizinec dostává poukaz na vstup do exkluzivní společnosti dalších cizinců, s nimiž má společné to, že z takového či onakého důvodu vyměnil své rodiště za současné místo pobytu a s nimiž má dále společnou přinejmenším odlišnost od domorodců a někdy navíc i kulturní kořeny. Cizinci pak mají tendenci držet spolu a tak se jedná o nezanedbatelný společenský kapitál!

4) mnohé z toho, co by se doma neprominulo, se cizinci promine na účet toho, že je z jiné země, má jiný mrav a neví jak to chodí... z takového změkčení norem pak dotyčný může profitovat. Přidává se fakt, že vůči cizincům se vztahuje pomalejší 'škatulkování', jsou zkoumáni podrobněji a spravedlivěji, jelikož domorodec předpokládá, že cizinci na rozdíl od krajana tolik nerozumí. Přihoďme ještě implicitní radost z překonávání komunikační bariéry, která bonifikuje i jinak vágní rozhovory, či rozhovory, kde krajené mezi sebou musí pečlivě vážit slova.

5) K tomu se přidává fakt, že podle přísloví 'host do domu, bůh do domu' domorodci bývají často potěšeni už jen tím, že cizinec shledal jejich domov dostatečně zajímavým a hodnotným aby jej navštívil, jsou proto náchylní k větší míře nápomocnosti a altruismu než k 'vlasním', kteří zde přece vyrostli, tudíž vědí co a jak a mají se o sebe postarat a neotravovat.

5) Je ale dlužno přiznat, že míra benefitů spojených s cestováním se dnes odvíjí od toho, jakým směrem dotyčný cizinec putuje. Putuje-li totiž ze zemí tzv. méně rozvinutých do zemí rozvinutých, průměrný domorodec mu přiřkne nálepku nebezpečného gastarbeitera, který přichází ukrást blahobyt. Viz. předchozí odstavec - stěhuje li se Američan do Mexika je to pozoruhodné, co ale vede Mexičana do USA se zdá být hned jasné - a za žádné tajemné vyšší poslání se to považovat nebude. To je jistě nemilé.
Ve směru opačném se však předpokládá, že cizinec s sebou blahobyt nese. Čouhá mu z každé kapsy jako americkým vojákům žvýkačky, cigarety a čokoláda. A tak obyčejní lidé hledí (alespoň zde) na cizince spíše se zalíbením (s vyjímkou malého procenta které se specializovalo na tahání peněz z turistů).
Nejsem si jist, zda si to západní cestovatelé uvědomují, ale jsem si jist, že z toho nevědomky profitují.

6) Je také pravda, byť je to pozoruhodné, že lidé mají tendenci být solidární s těmi, kdo se snaží žít své sny a v těžkostech jim pomáhají, jako by si tím zástupně plnili i sny vlastní. Nebo je to dlouhodobá investice do sociálního kapitálu, který plnění snů napomáhá. Častým jevem je také snaha lidí se zkušenností emigrace pomáhat jiným imigrantům. Jeden učitel, který žil deset let v USA, mi nabízel pomoc v domění, že sem jedu na stálo, s tím, že mu v Americe také kdosi pomohl. Je to jako že bývalí stopaři častěji berou do auta stopaře. To také vysvětluje mechanismus solidarity v rámci etnik např. v USA. Již etablovaný Ital rozpoznává v čerstvém přibylovi obraz sebe sama a své vlastní zkušennosti, což skrze vhled a soucit spouští solidární reakci. Síťe solidarity pro emigranty v rámci původního etnika pak vznikají na základě již zmíněné sdílené podobné zkušennosti a stejných kořenů ve fundamentálně 'jinorodém' prostředí.

7) Navíc je cizinec po svém příjezdu z hlediska domorodců 'tabula rasa' a disponuje tedy kapitálem interpretovat svou minulost jakkoli. Ti proti nimž se doma prý 'všechno spiklo' si v nové zemi takovou interpretaci minulosti snadno prosadí a de facto ji aktem svého přesunu učiní reálnou (jako pohnutku k přesunu). Zůstavše doma, sotva by si proti svému okolí takovou interpretaci inulosti prosadili a obhájili. Jedná se tedy o kapitál s velkým terapeutickým potenciálem. Vybavuje se mi v tom ohledu jeden truhlář ze Žďáru, který emigroval do USA.

8) Konkrétně Latinská Amerika je přímo tradičním přístavem existencí, pro něž byla rodné euroamerická půda příliš horká (či příliš horká). Přesunují se sem často intelektuálové toho ražní, jimž příliš nevoní reálný kapitalismus. Velmi známý je např. Erich Fromm, který emigroval do Mexika a založil zde jistou psychologickou instituci. Také se vybavuje náš soused ze Sv. Martina Douglas a jeho manželka britského aristokratického původu - ani zde nešlo o nějaký póvl.
Dlužno říct, že jinou skupinou emigrantů jsou uprchlíci před zákonem, kteří hledají cosi alespoň trochu podobného jejich zemi, kde je ale ruka zákona nenajde. Kromě slavného exodu nacistů třetí říše sem mířívají i Severoameričtí vyvrhelové - viz. filmy jako nomen-omen 'Útěk do Mexika' či 'Alpha dog', založený na skutečné události.


...

A víc už mne vážně nic nenapadá:)

Jedině snad, ale to by už mělo být jasné, že je veliký rozdíl mezi tím být cizincem v Kolumbii a být rodilým Klumbijcem. Zatímco první požívá výše uvedených výhod, druhý má statisticky velkou šanci, že se narodí do života, který bude pořádně těžký a tvrdý.

Bylo by však zajímavé zjistit, kolik generací trvá a na čam závisí zda a jak tyto relativní výhody vymizí. Zamyslíme-li se nad Kolumbijskou populací, tak za 'prarodilé Kolumbijce' můžeme považovat leda tak místní Indiány. Ostatní pak přes pár generací můžeme vysledovat k 'cizincům'. Za prvé: španělští kolonizátoři - kteří implicitně často těží ze sociálního kapitálu předávaného v původní rodině. Tedy osoby se startovním kapitálem po všech stránkách vysokým. A za druhé: jejich černí otroci. Startovní kapitál nula, benefit z postavení cizince nula - neocitli se zde o své vlastní vůli... Za třetí - pozdější emigrace. Je zde i mnoho číňanů a Arabů. Sám mám ve třídě děvče, jehož prarodiče jsou z Íránu. Z toho hlediska by mne celkem zajímaly rodinné historie všech mých studentů...

14.5. proměny vztahu k sobě v důsledku přesunu

Také vystřízlivělý pozorovatel začíná vztah k novému místu ve světě prožívat jinak. Jako obyčejně člověk v takové situaci, kdy je vykořeněn ze svého 'osvětí' (které mu 'doma' říká až vtiskuje, kým je) automaticky obrací ke své vlastnější podstatě, která tím, jak není zřetelná v materialitě bezprostředního okolí, nabývá duchovnější a tedy silnější ráz. To tvrdím celkem směle, jelikož se mi to neděje poprvé.

Řekl bych, že nadmerna možnost otiskovat se do svého hmotného okolí poněkud vyčerpává sílu a integritu osobnosti, jakoby to, co je vyjádřeno a uvolněno navenek, se tím pádem zevnitř ztrácelo, a vyvanulo. Naopak omezené možnosti plodí silné vědomí identity. To by vysvětlovalo dobrovolnou skromnost mnoha 'duchovních' lidí, i ony anemické jevy objevivší se v důsledku blahobytu.
A tak v situaci nutné volby si člověk vybírá co mu sedí nejvíce, a do okolního prostoru se propisuje jako ten, jímž se cítí být, bez všeho toho setrvačného balastu a haraburdí, které s sebou volky nevolky taháme doma (v paměti ostatních lidí, ve skříních, sklepech a na půdách). A pak člověk něco hledá a hu: skočí na něj minulost a dělá si nároky. I za ty staré krámy, s nimiž nic mít nechceme, máme odpovědnost, a musíme se o ně jaksi starat, a ruku na srdce, kdo je tak tvrdý, aby to všechno stále nekompromisně vyhazoval. Tím hůř u nás lidí poněkud sentimentálních...
...

Není proto divu, že terapeutické účinky přesunů jsou odborné veřejnosti známy - ač laici o nich ne vždy vědí. Víme přeci, že člověk není ani osamělá skála ani ostrov, ale že existuje v rámci vztahů se svým okolím a osvětím, často velmi složitých. A takové složité systémy, jako je společenská existence jedince, mají velkou setrvačnost. A tak často stahují nebohé neurotiky zpět do devátého kruhu, jakkoli usilovně se snaží - i když se snaží změnit, jejich okolí je vnímá stále stejné - aby tedy měli úspěch, musí ještě kromě sebe sama poněkud donutit k změně své okolí, což logicky není vždy snadné.
Je to jeden z důvodů, proč je mi líto místních chudých. Neboť oni často opravdu na výběr nemají. Mobilita omezená. A jistě to i vysvětluje, proč se mnozí dají na cestu zločinu, kde lze 'moc ke změně' nahromadit snáz.

Tak zas jednou aneb změna pohledu

Jelikož jsem slyšel, že nic nepíšu, tudíž někdo blog i čte, chytám se za nos a píšu.

Existuje vlastně rozepsaný post, který jsem nikdy nepublikoval, kde jsem se zamýšlel nad tím, jak po určité době nutkavá potřeba svdělovat příval nových prožitků poleví (spolu s tím jak si člověk zvyká na nové prostředí) a že člověk opět více 'začíná žít' jako skutečná osoba a ne jen jako turista.

Mohu říci, že se mi to tak skutečně jeví, a dnes jsem vydedukoval, že aby člověk skutečně poznal nějaké místo, turismus nestačí. Moje vnímání Kolumbie se stále vyvíjí. Zprvu jsem se skutečně cítíl jako dítě na Matějské, což je při přechodu do méně uspořádaného a barevnějšího typu světa (vzhledem k Euroamerice) asi normální. Postupně jsem ovšem nabyl vnímání střízlivějšího a řekl bych, že jednotlivé jevy dostávají realističtější proporce.

Ono je to tak, že jevy mají své určité četnosti v čase. Proto může být naše zkušennost ošidná. To, že jsme neviděli tzv. 'zázrak' ještě neznamená že jde o vymyšlený, ve světě nemožný jev. Může stejně tak jít jen o jev velmi řídký, s nímž nemáme proto zkušenost a jejž proto nechápeme.
Právě tak se liší i pohled turisty na určité místo od pohledu člověka, který tam žil déle. Rozdíl je v tom, že nad bází 'nejčetnějších jevů', které vidí oba, ten druhý bude mít příležitost zaznamenat i jevy a postřehy ojedinělejší. Myslím, že z hlediska matematického je to dosti jasné.
A já teprve nyní pod příkrovem povrchní exotiky začínám vidět i to, co má Kolumbie společné třeba s Evropou, i fundamentální odlišnosti. V určité vrstvě je zde vše zcela 'globální' - takové 'chic' časopisy o bydlení prezentují skoro totéž, co u nás. Veškerá taková ta 'lepší' spotřeba je a usiluje být zcela univerzalistická. Univerzitní prostředí má celkem kosmopolitní charakter. Hledisko je vskutku globální. Španělsko dobře neznám, ale cítím, že co se týče hmotné kultury
tak v této vrstvě bychom našli řadu styčných bodů.
A zase naopak. Začínám cítit 'proporce' a realitu místní chudoby. To, že vedle výše uvedené kosmopolitní složky obyvatelstva žije na opačném konci spektra mohutná vrstva lidí, kteří žijí tím opravdu nejnuznějším životem, uspokojujíce své potřeby z toho, co ostatní odhodí či oč nikdo nestojí.
Pravidelně vídávám pod mostem mezi Getsemaní a Mangou rybařící muže s pytlačkou, kteří stojí po pás v kalné a velmi páchnoucí vodě jako by se nechumelilo. Na univerzitě byla výstava fotografií z těch nejchudších slumů, kde lidé žijí v příbytcích z odpadků, z desek a prkének, které vyhodili lidé či vyplavilo moře. Žijí opravdu 'z ničeho', praktikujíce přitom umění toto nic proměnit v něco, hledat příležitosti pod rozlišovací schopností běžných páprďáckých smrtelníků.
Když zmíním prosečnické 'pobudy', tak zde jsou celé čtvrtě takto žijících lidí. A ono se nechumelí. Je to totiž normální!
...