AUTA a TUNING

Místní vozový park si také zalouží kratší článek. Některé fenomény jsou logické, jiné překvapivé.

Mezi logické jevy patří rozšíření a popularita jednodušších a levnějších modelů. Mezi nejstarší modely, které tu lze potkat patří notoricky jednoduše konstruovaný Renault 4. Někde mezi jevem logickým a překvapivým je fakt, že nadpoloviční většinu taxíků tu tvoří auta té nejmenší kategorie, zejm. Daewoo Matiz, Hyundai Atos, Kia nevím jek a podobné. A to i přesto, že slouží i jako „colectivos“, tj. taxi na něž se skládají 4 pasažéři. Jistým vysvětlením je patrně to, že zdejší pasažéři nikdy necestují zabaleni do zimníků a svrchníků, tudíž jejich nároky na prostor jsou menší.

Velikostní strop vozového parku (s vyjímkou off roadů) tvoří auta kategorie Daewoo racer sedan (čili cca VW Vento). Jediná větší auta, která jsem dosud zaznamenal, byla starší Mazda 6, jakési nové Mondeo, a prastará „čína“ Mercedes Benz S W 116.

Co se týče zastoupení značek, pak nejrozšířenější jsou levné asijské vozy (vš. Čínských plagiátů např. právě Matize). Mezi nimi tvoří „lepší“ společnost Mazda a tu a tam starší Nissan Sentra. Největším překvapením je silné zastoupení vozů značky Renault, které po asijských vozech tvoří asi nejsilnější homogenní skupinu. Toto zastoupení má zřejmě silnou tradici, neboť počínaje již zmíněným Renaultem 4 (196x) tu najdeme různé modely ze všech možných dob, přes často se vyskytující „Dacie“ (paradoxně teprve tady jsem viděl větší množství Dacií „v tuningu“) přes hojné R 9 až po Megane předminulé generace, sem tam i Clio či Twingo. Rovněž nová Dacia se tu prodává pod značkou Renault.

Nevím, nakolik to je znakem nějakých obzvláštních vztahů mezi Kolumbií a Francií, byť např. unesená politička Betancourtová žila a nyní opět žije ve Francii. Student ekonomie, jehož jsem se ptal a který by to měl vědět, tvrdil že je to výsledek dobré obchodní politiky Renaultu. Je také pravda, že jednoduchá francouzská auta mají tradici konstrukce vozů pro provensálské sedláky (Citroën 2CV), kterážto oblast disponovávala jak podobným klimatem tak jistou chudobou, tudíž jsou pak tato auta mají předpoklady obstát i v podmínkách méně rozvinutých států.

S jistým údivem jsem se (kromě Lad Niva a Samara) setkal také s cca desítkou Felicií. Dokonce vím o jedné, co je na prodej, takže čistě teoreticky bych tu mohl jezdit „pěkně po česku“ feldou. Příliš dobrou pověst však prý nemají, dílem kvůli problémům se servisem.

Menší díl trhu ovládají i produkty jihoamerických továren koncernů GM a VW. Tyto se liší od evropských modelů, byť často v detailech. Např. Opel (zde GM) Corsa se prodává v „kufrové“ verzi, přičemž u některé generace je předek připodobněn evropské Astře. Také VW zde má jakýsi model který připomíná křížence Felicie s VW polo.

Sporadicky nalezneme i americké koráby vyrobené na přelomu 60. a 70. let. Zřejmě sem nějak doputovaly přes panamskou šíji. Zejména silně je zastoupena značka Dodge, a to jak mezi osobními tak mezi užitkovými vozidly (klima zde umožnilo zachování i některých opravdových skvostů z let padesátých).

Mezi off roady převládají Toyota Landcruiser, Fordy (F a Bronco), Mitsubishi Pajera a podobné.

A konečně k tomu tuningu. Výzdoba osobních aut je zpravidla skromnější než výzdoba autobusů. Zatím jsem identifikoval dva význačnější směry. Prvním je „křiklavější“ styling amerického typu, zahrnující výfuky, všelijaké chromované díly, světýlka (např. lze vidět takto upravený Renault 4). Ostatně náhrada či doplnění původních světel jinými je tu ta nejběžnější věc, přirozená stejně jako sací reflex. Druhým směrem je „decentnější“ styling, který se zřejmě zhlíží v evropské či japonské předloze. Tak jako v Německu „dvojkový golf“ tak tady je ikonickým vozidlem pro tento typ stylingu starší, třídvéřová Mazda 3. Tento vůz doplněný tmavou folií, koncovkou výfuku, pěknými ráfky a decentním polepem tu lze potkat v nespočtu klonů.