AUTOBUSY

Během týdenního provozu jsem pronikl trochu hloub do odivuhodného a neobyčejně „jevově bohatého“ světa místní autobusové dopravy, takže se s vámi podělím o nejnovější poznatky. Jsou věci, které si ještě musím ověřit, nicméně zdejší modus oprandi je opravdu zajímavý.

V dopravní špiče jezdí autobus většinou s „průvodčím“ což je zcela normálěn vypadající mladík, který nicméně za jízdy visí v otevřených dveřích a komunikuje s potencionálními pasažéry (vykřikuje jména cílových a průjezdních míst, dělá různé posunky a podobně se snaží komunikovat). Pasažéři si pak autobus zastavují kdekoli a kdykoli (doslova) pokynutím rukou (venku) nebo voláním „paráda paráda“ což neznamená obdiv k řidičskému stylu řidiče (byť by si to někdy zasloužili) ale „zastavte zastavte“.

Při těchto krátkých zastávkách v zájmu co nejmenších zdržení tito průvodčí vyskakují z autobusu a zase naň naskakují ještě za jízdy, podobně jako u nás popeláři. Kromě toho také pomáhají starším osobám nastoupit a vystoupit a ty mladší postrkují, aby nezdržovali. Další jejich funkcí je obcházení nastoupivších cestujících a výběr jednotného jízdného, a také dávají řidiči pokyn, kdy se může rozjet tehdy (a to je často), když je autobus narvaný tak, že řidič nemůže vidět kdo nastupuje a vystupuje.

Otázka tras a jízdních řádů je dosud zahalena záhadou. Je zřejmé, že na některá místa autobus zajíždí jen na přání pasažérů, nicméně hlavní trasy jsou víceméně dány a jsou rovněž vyvedeny na karoserii autobusu a na předním skle bombastickými ozdobnými nápisy. Nicméně frekvence, s jakou autobus svou trasu objíždí je asi důležitá a je sledována. Svědčí o tom následující jev:

Vždy na určitém místě trasy autobus náhle brzdí u chodníku a průvodčí vybíhá ven a co největší rychlostí utíká k nedalekému místu, kde ve stínu stromu sedí chlapík, který má před sebou na stolku jakési píchačky. Průvodčí mu podává kartu, kterou tento procvakne. Na cstě zpátky do autobusu průvodčí už nikdy nespěchá:) Člověk by až řekl, že se octl v nějakém Švankmajerově filmu:)

Asi tak polovina autobusů vás obšťastní reprodukovanou hudbou. V autobusu, jímž jsem jel dnes, byla i televize (zda byla funkční, nevím). Výběr hudby a výzdoba interiéru patrně záleží zcela na libovůli řidiče/ majitele. Některé kreace připomínají oltáře, jiné jukeboxy, nechybí visící plyšáci, blikající světýlka, ozdobné lišty, záclonky z drahých materiálů a zrcadélka.

Také vnější výzdoba autobusů je velmi pitoreskní a rozmanitá. Její množství, jak se zdá, víceméně roste úměrně stíři autobusu. Za obzvláštní zmínku stojí věci, z kterých by u nás technické inspekci vypadaly všechny vlasy na hlavě. Zaprvé je to míra pokrytí všech prosklených ploch foliemi s funkcí jednak ochrany před sluncem jednak čistě ozdobnou a ornamentální. To se týká také zorného pole řidiče. Druhou záležitostí je fakt, že počet a umístění prvků vnějšího osvětlení vozidla je evidentně do značné míry libovolný (s výjimkou hlavních předních světel, jež ovšem asi omezuje spíše jejich zástavbová hloubka). Brzdová a směrová světla lze najít ne nejpodivnějších místech a např. na zádi je zcela běžná i jejich troj- a vícečetnost. Kromě toho autobusy disponují také řadou světýlek, která je pouze „jevově“ obohacují. Jedná se zejména o diodová blikátka umístěná po stranách. Někdy to funguje tak, že např. zelený autobus je v noci ověnčen všelijakými zelenými světýlky. Nakolik to pasažérům pomáhá jej v noci identifikovat, to si zatím netroufám odhadnout.

A zmiňoval jsem roury? Ty tlusté, perforovaným plechem překryté roury, které se vinou po zádi každého druhého autobusu směrem vzhůru a slouží odvodu výfukových plynů?