24.1. První večer v Karibiku

Inu, pokud mám mluvit o včerejšku, řeknu to asi takhle: do Cartageny jsem přiletěl s malým zpožděním a bez problémů (Nejprve mne navigoval kluk z Medellínu, který se vracelz MBA v Anglii, pak náhoda tomu chtěla, že jsem seděl v letadle vedle nějaké paní co v Bogotě prodává Volkswageny, a s níž jsem lámanou španělštinou vyměnil asi 20 vět). Na letišti mne přivítalo tropické teplo (byl jsem rád) a pak asi 10 AIESECářů (byl jsem rád ale tolik jsem jich skutečně nečekal).
Kromě Gisel a Eduarda ještě Rafaelo, Diego, Pilar, jedna stážistka z Ruska a další (polovic jsem zapomněl). Z toho Pilar, Gisel a Eduardo mluví skoro plynnou španěštinou. Edouardo je naštěstí sympatický (celkem mi padl do oka už přes mail) a první noc spím u něj a jeho rodiny.

Pak se rozdělujeme abychom se pozdějisešli ve městě na „welcome party“. Inu, unavený jsem kupodivu nebyl tak si říkám když kulturní šok, tak pořádný – a poď mi!

Je to tu asi tak o 40 procent Karibštější než jsem čekal, cojsem zatím viděl tak kromě centra to bude zvětšený St. Martin: psi, černoušci, troubící taxíky, chatkodomky... Bereme si taxíka (žlutý Daewoo Matiz – zde jsou zřejmě všechny skoro stejné, reguluje to město) a jedeme, mám si zamknout dveře – a hleďme.

Eduardo bydlí s rodiči v takové té hlídané kolonii jak jsem ní slyšel která není velkým činžákem ale skrumáží menších domků. U vjezdu je symbolická brána a dva černoušci v uniformě s obušky. I uvnitř mají ale domečky na oknech mříže. Oba Eduardovi rodiče pracují ve zdravotnictví a podle všeho je to taková ta lepší střední třída.

Domek patrový, dole kuchyň a prádelna, a obývák s jídelnou, nahoře tři ložničky, jakási chodbopracovna, koupelna (ultračistá). Stavby tu vypovídají o klimatu, dvojité zasklení bychom hledali marně, navíc jsou okna a dveře otevřené (asi pořád – právě je zima). Eduardo mne ubytuje ve svém pokoji. Je zajímavé že pokoje jsou otevřeny do krovu, takže na stropě je mříž černých dřevěných trámů a na tom cosi co vypadá jako omítka na rákosu nebo tak a pak už asi zvenku krytina (pálená taška).

Posléze vyrážíme ven, abychom tam trochu pobloudili po centru a našli ostatní AIESECáře. Zaujala mne na efekt koncipovaná budova komerčního centra – ještě ji vyfotím – vstup je pojat dramaticky.

Po chvíli zapadáme do nedalekého baru, kde se seznamuji s místní verzí „nočního života“. Ta je charakteristická tím, že leccos je opačně než u nás, totiž: u nás se nejdřív dlouho sedí a pije, a pak někdy tancuje. Tady ne. Po příchodu se skoro všichni vrhají na volnou plochu mezi stoly a židlemi a oddávají se náruživému tanci. Rovněž dělají vše proto abych se zůčastnil taky vč. postrkování doprostřed atp., navzájem se hlasitě povzbuzují, výskají, fotí se atd.

Míru akustického hluku by žádný náš hygienik neschválil, nicméně nikomu to asi nevadí, chudáci číšníci, obávám se, že slyší tak do 30 až 40 let, déle jistě ne. Také další věc je tu obráceně: vevnitř je díky klimatizaci až zima (snad nenastydnu). Hraje se merenque, reggaeton (tyto se mi líbí) a řada dalších stylů, jejichž jména jsem ovšem zapomněl. Zde už tedy určitý kulturní šok je (člověk opravdu neví jak se chovat, ježto místní zvyklosti se v lecčems liší). No, asi po dvou hodinách jsem si celkem zvykl a víceméně se i uvolnil.

Také se seznamuji s řadou dalších stážistů a místních AIESECářů (pokud to tedy hluk, jejich angličtina resp. moje Španěština umožňují). Všichni stážisti jsou stážistky (nevím proč?). Převládají země v okruhu bývalé RVHP, navíc je tu Kanaďanka. Litevka Katarina je naší (s Ruskou) předchůdkyní na pozici učitele angličtiny na universitě. Dozvídám se, že je to docela daleko, ale že (což je výhoda) nebudeme mít tolik práce jako ti, kdo učí v soukromé jazykovce (sláva)(je tomístní odnož Centro Colombo Americano – té stejné kam jsem málem jel do Manizales). Studenti mají v angličtinu v kurikulu povinně, rozdíly v dovednostech jsou prý značné. Němčina je nepovinná tak tam skoro nikdo nechodí – tak se kloním k tomu, že jim to ani nabízet nebudu:)

No, a to bylo za ten den asi všechno...