14.5. býti cizincem

Výše (změna vztahu k sobě) jsem již psal, co s člověkem pobyt v cizí zemi dělá... Nyní se pokusím o obecnou glosu na téma co je to býti někde cizincem.

Staré přísloví praví 'doma není nikdo prorokem' - a jak jsem již psal výše, okolí, které si nás setrvačně pamatuje coby malé usmrkance, jen těžko akceptuje náhlý vznik jakéhosi vhledu či snad dokonce vize. Což je asi jev celkem logický. Řada kultur z toho důvodu má přechodové rituály, které magický přerod usmrkance v dospělce umožňují a přímo institucionalizují. Tradičně sem patřily i cesty do světa 'na zkušenou' a to i v naší kultuře (viz. Hloupý Honza jde do světa aby přestal být hloupý, Jugendherberg, Wanderjahre - K.H. Mácha zemřel na svém vandru, a kromě umělců a šlechticů v mládí putovala i velká část tovaryšů).
Takové cesty umožňují jednotlivci posbírat něco vlastní zkušennosti, takže se od té doby předpokládá že ví, o čem mluví, a že jen nepapouškuje, co někde slyšel. Bohužel spolu s příchodem průmyslovbého věku, kdy místo učení od mistra byla vynalezena povinná školní docházka, odkud vedla cesta s nadsázkou rovnou a přímo do nejbližší fabriky (v Kolumbii to tak dosud často funguje!), a spolu s instalací socialismu, který cesty do zahraničí skoro znemožnil, byla u nás tato tradice poněkud potlačena.


A nyní k meritu věci: proč člověk v cizím prostředí stává se prorokem? Zároveň s prostorovým přemístěním se totiž s člověkem odehraje zvláštní věc:
1) automaticky se k jeho veškerému vzdělání a zkušennosti přidává přidaná hodnota 'pohledu od jinud'. Ten je v novém prostředí implicvitně vzácný - a proto se cizinci naslouchá a otevírají se mu dvěře, které by doma zůstaly zavřené.
2) cizinec je nositelem vyšší míry cílevědomosti a intencionality. Jeho nové okolí automaticky předpokládá, že za jeho přítomnosti je jakýsi účel a záměr. Na rozdíl od domorodců je zde na základě vědomé volby, ne proto, že ho náhodou 'máma vyprdla' právě zde.
3) cizinec dostává poukaz na vstup do exkluzivní společnosti dalších cizinců, s nimiž má společné to, že z takového či onakého důvodu vyměnil své rodiště za současné místo pobytu a s nimiž má dále společnou přinejmenším odlišnost od domorodců a někdy navíc i kulturní kořeny. Cizinci pak mají tendenci držet spolu a tak se jedná o nezanedbatelný společenský kapitál!

4) mnohé z toho, co by se doma neprominulo, se cizinci promine na účet toho, že je z jiné země, má jiný mrav a neví jak to chodí... z takového změkčení norem pak dotyčný může profitovat. Přidává se fakt, že vůči cizincům se vztahuje pomalejší 'škatulkování', jsou zkoumáni podrobněji a spravedlivěji, jelikož domorodec předpokládá, že cizinci na rozdíl od krajana tolik nerozumí. Přihoďme ještě implicitní radost z překonávání komunikační bariéry, která bonifikuje i jinak vágní rozhovory, či rozhovory, kde krajené mezi sebou musí pečlivě vážit slova.

5) K tomu se přidává fakt, že podle přísloví 'host do domu, bůh do domu' domorodci bývají často potěšeni už jen tím, že cizinec shledal jejich domov dostatečně zajímavým a hodnotným aby jej navštívil, jsou proto náchylní k větší míře nápomocnosti a altruismu než k 'vlasním', kteří zde přece vyrostli, tudíž vědí co a jak a mají se o sebe postarat a neotravovat.

5) Je ale dlužno přiznat, že míra benefitů spojených s cestováním se dnes odvíjí od toho, jakým směrem dotyčný cizinec putuje. Putuje-li totiž ze zemí tzv. méně rozvinutých do zemí rozvinutých, průměrný domorodec mu přiřkne nálepku nebezpečného gastarbeitera, který přichází ukrást blahobyt. Viz. předchozí odstavec - stěhuje li se Američan do Mexika je to pozoruhodné, co ale vede Mexičana do USA se zdá být hned jasné - a za žádné tajemné vyšší poslání se to považovat nebude. To je jistě nemilé.
Ve směru opačném se však předpokládá, že cizinec s sebou blahobyt nese. Čouhá mu z každé kapsy jako americkým vojákům žvýkačky, cigarety a čokoláda. A tak obyčejní lidé hledí (alespoň zde) na cizince spíše se zalíbením (s vyjímkou malého procenta které se specializovalo na tahání peněz z turistů).
Nejsem si jist, zda si to západní cestovatelé uvědomují, ale jsem si jist, že z toho nevědomky profitují.

6) Je také pravda, byť je to pozoruhodné, že lidé mají tendenci být solidární s těmi, kdo se snaží žít své sny a v těžkostech jim pomáhají, jako by si tím zástupně plnili i sny vlastní. Nebo je to dlouhodobá investice do sociálního kapitálu, který plnění snů napomáhá. Častým jevem je také snaha lidí se zkušenností emigrace pomáhat jiným imigrantům. Jeden učitel, který žil deset let v USA, mi nabízel pomoc v domění, že sem jedu na stálo, s tím, že mu v Americe také kdosi pomohl. Je to jako že bývalí stopaři častěji berou do auta stopaře. To také vysvětluje mechanismus solidarity v rámci etnik např. v USA. Již etablovaný Ital rozpoznává v čerstvém přibylovi obraz sebe sama a své vlastní zkušennosti, což skrze vhled a soucit spouští solidární reakci. Síťe solidarity pro emigranty v rámci původního etnika pak vznikají na základě již zmíněné sdílené podobné zkušennosti a stejných kořenů ve fundamentálně 'jinorodém' prostředí.

7) Navíc je cizinec po svém příjezdu z hlediska domorodců 'tabula rasa' a disponuje tedy kapitálem interpretovat svou minulost jakkoli. Ti proti nimž se doma prý 'všechno spiklo' si v nové zemi takovou interpretaci minulosti snadno prosadí a de facto ji aktem svého přesunu učiní reálnou (jako pohnutku k přesunu). Zůstavše doma, sotva by si proti svému okolí takovou interpretaci inulosti prosadili a obhájili. Jedná se tedy o kapitál s velkým terapeutickým potenciálem. Vybavuje se mi v tom ohledu jeden truhlář ze Žďáru, který emigroval do USA.

8) Konkrétně Latinská Amerika je přímo tradičním přístavem existencí, pro něž byla rodné euroamerická půda příliš horká (či příliš horká). Přesunují se sem často intelektuálové toho ražní, jimž příliš nevoní reálný kapitalismus. Velmi známý je např. Erich Fromm, který emigroval do Mexika a založil zde jistou psychologickou instituci. Také se vybavuje náš soused ze Sv. Martina Douglas a jeho manželka britského aristokratického původu - ani zde nešlo o nějaký póvl.
Dlužno říct, že jinou skupinou emigrantů jsou uprchlíci před zákonem, kteří hledají cosi alespoň trochu podobného jejich zemi, kde je ale ruka zákona nenajde. Kromě slavného exodu nacistů třetí říše sem mířívají i Severoameričtí vyvrhelové - viz. filmy jako nomen-omen 'Útěk do Mexika' či 'Alpha dog', založený na skutečné události.


...

A víc už mne vážně nic nenapadá:)

Jedině snad, ale to by už mělo být jasné, že je veliký rozdíl mezi tím být cizincem v Kolumbii a být rodilým Klumbijcem. Zatímco první požívá výše uvedených výhod, druhý má statisticky velkou šanci, že se narodí do života, který bude pořádně těžký a tvrdý.

Bylo by však zajímavé zjistit, kolik generací trvá a na čam závisí zda a jak tyto relativní výhody vymizí. Zamyslíme-li se nad Kolumbijskou populací, tak za 'prarodilé Kolumbijce' můžeme považovat leda tak místní Indiány. Ostatní pak přes pár generací můžeme vysledovat k 'cizincům'. Za prvé: španělští kolonizátoři - kteří implicitně často těží ze sociálního kapitálu předávaného v původní rodině. Tedy osoby se startovním kapitálem po všech stránkách vysokým. A za druhé: jejich černí otroci. Startovní kapitál nula, benefit z postavení cizince nula - neocitli se zde o své vlastní vůli... Za třetí - pozdější emigrace. Je zde i mnoho číňanů a Arabů. Sám mám ve třídě děvče, jehož prarodiče jsou z Íránu. Z toho hlediska by mne celkem zajímaly rodinné historie všech mých studentů...